rok 1945 v Černošicích

Ze zápisů Pamětní knihy obce Dolní Mokropsy vedené Oldřichem Podskalníkem, z Třetí pamětní knihy obce Horní Černošice vedené Anto­nínem Jirkovským a z písemných výpovědí očitých svědků, které nalezla kronikářka Hana Papežová, jsme vybrali a zpracovali chronologický sled některých událostí z posledních válečných měsíců a dnů.

Dolní Mokropsy, Vráž a Horní Černošice

PŘED PADESÁTI LETY

Rok 1945

LEDEN

Počátkem roku 1945 byla v Dolních Mokropsech zorganizována ilegální skupina odboje Hnutí za svobodu s předsedou Adolfem Hejtmánkem a politickým referentem JUDr. Václavem Havelkou, velitelem 28. oddílu partyzánů. Pod týmž vedením vznikl ze spolehlivých místních občanů ilegální národní výbor, na který byla napojena i Vráž. V Horních Černošicích byl ustaven ilegální národní výbor za předsednictví Antonína Koubka. V květno­vých dnech tyto revoluční výbory přejaly obecní správu.

ÚNOR

Do Černošic i do Mokropes byli přiděleni váleční uprchlí­ci z Německa, kterých přišlo v tomto měsíci do Protektorátu 1,5 milionu. Ke konci února, po náletu Američanů na Prahu, se přestěhoval do Černošic celý štáb pražské německé posádky (asi 150 mužů). Obsadili hotel Kulhavý (dnes Kazín). Důstojníci si v doprovodu obecního strážníka vybrali na Vráži pro své ubytování asi 18 bytů v soukro­mých domech. V obci už dříve usazení němečtí vojáci se přestěhovali zejména na Vráž do hostince Pod lipou.

BŘEZEN

Z Černošic odjela Hitlerjungend, jejíž štáb sídlil v penzionu Steimar (později Domov důchodců). Posádka však setrvala.

V té době začali nalétávat nad obě obce angličtí hloubkoví letci, tzv. kotláři, kteří zblízka napadali loko­motivy a ostřelovali je.

DUBEN

4. dubna došlo před penzionem Steimar k náletu „kotlářů" na stroj nákladního vlaku. Přišel o život jeden muž a jeden mladík byl zraněn - oba byli z Prahy.

V noci z 29. na 30. dubna poškodili ruští partyzáni minou železniční most v Dolních Mokropsech tak, že jedno mostní pole pokleslo asi 70 cm dolů a stranou. Most byl k provozu nezpůsobilý a spojení s Prahou tím bylo značně omezeno.

30. dubna při přeletu přes Vráž shodil anglický letec bombu, která dopadla na křižovatku ulic Nerudovy, Hunovy a Arbesovy a zabila tu tři stojící muže - p. Šima­novského, p. Táboříka a p. Klause. Byla to jediná bomba, která spadla na území našich obcí.

KVĚTEN

2. května revoluční národní výbor v Horních Černo­šicích s předsedou Antonínem Koutkem projednal s ve­litelem četnické stanice Janem Freislebenem účast četnictva - v té době pouze 3 mužů vyzbrojených jen pistolemi - v případných revolučních akcích.

4. května se začínají odstraňovat německé nápisy. Na veřejnost vystoupil revoluční národní výbor Dolních Mokropes. Požádal velitele místního sboru dobro­volných hasičů Antonína Holuba, aby se sbor okamžitě dal k dispozici. V několika minutách dostavovali se jeho členové na určené místo před hotelem Libuše v pohoto­vostní výzbroji. Chopili se pak ihned strážní služby ­zprvu beze zbraní, následujícího dne už řádně ozbroje­ni. Výbor ručil za klidné převzetí německého majetku a zamezení jakéhokoliv náznaku drancování. Jednal bez ohledu na nebezpečí. V Černošicích i v Mokropsech byli příslušníci SS a řada dalších dobře vyzbrojených Němců a na trati stál silně ozbrojený pracovní vlak německé Todtovy organizace i s motorizovanou jednotkou, který měl opravit mokropeský železniční most.

Téhož dne se na Vráži ujali strážní pohotovosti obča­né pod vedením Josefa Novotného, kde před půlnocí u kříže na rozcestí prohlásil svobodu Československé republiky a vyhlásil boj proti okupantům. Přítomní se odebrali do hostince Pod lipou, kde byl vypracován sou­pis dobrovolníků.

5. května dopoledne někdo odvážný vztyčil česko­slovenskou státní vlajku na vysokém trianglu na Staňkovce. Vyzývala k boji. Signálem k zahájení revolu­ce bylo volání pražského rozhlasu o pomoc.

V Dolních Mokropsech se členové revolučního ná­rodního výboru po pečlivé přípravě odebrali na místo mezi železničním mostem a hradlem. Po krátké rozmlu­vě dr. Havelky s vedením ozbrojených formací Todtovy organizace a poté se štábem vlaku žádal předseda revo­lučního výboru o vydání zbraní i zásob do rukou mo­kropeského výboru s tím, že by nemohl zaručit posádce vlaku životy, jestliže se štáb okamžitě nerozhodne. Po záruce zachování života vlakové posádky dosáhli vy­jednavači odevzdání veškerých zbraní, střeliva i zásob. Obsah i náklad vlaku předstihl očekávání. Ze zbraní a střeliva byla poskytnuta část Horním Černošicům. Mezitím se dostavili i zástupci Horních Mokropes, pro jejichž vyzbrojení byly ponechány vozy blíže mostu, možnost ozbrojení byla dána i zástupcům z Jílového. Vyzbrojili se také příslušníci Zpravodajské brigády, ile­gální organizace mládeže (s ústředím v Praze), vzniklé ze skautů. Tito mladí lidé se dali k dispozici mokro­peskému revolučnímu výboru a vykonali cenné služby jak v místní obci při odzbrojování německých strážních oddílů (např. u Vrzalů, v Kadečkově mlýně) a Todtova vlaku, tak v okolí - např. v Horních Černošicích po­mohli odzbrojit německou posádku u Kulhavých, po­máhali v bojích o Radotín. Posádka vlaku Todtovy orga­nizace byla 130 členná, z toho 36 mužů polské a ruské národnosti, kteří byli zavlečeni a donuceni pracovat pro Němce; bylo tu i 18 žen - manželek nacistických důstojníků a manželek a dcer Poláků a Rusů. Stráže odvedly posádku do budovy Masarykovy školy v Dolních Mokropsech. Zde byli internováni i místní Němci a občané podezřelí z kolaboranství. Pod odborným dohledem zástupců ředitelství drah a staveb pak byla intervenovaná posádka nasazena na práce při znovuzřízení mostu, uvedeného do provozu 14.5. Dou­falo se, že tohoto mostu na cestě k Praze použijí Ameri­čané, kteří však stanuli na demarkační čáře u Holoubko­va za Plzní. Když byla zbraněmi zajištěna místní bezpeč­nost, byla ostatní výzbroj odeslána na pomoc Praze, kam odjelo 7 zabavených vozidel včetně autobusů a 2 auta s naší vyzbrojenou posádkou a oddílem Zpravodajské brigá­dy. Rychle se rovněž přikročilo k odbavení velké zásoby léčiv a obvazového materiálu do motolské nemocnice, do vojenské nemocnice Na bateriích ve Střešovicích a do Schneiderova sanatoria. Akcemi mezi obyvateli obou obcí bylo získáno ložní prádlo, matrace atd. a s potravi­nami z vlaku byly předány Červenému kříži v Praze.

Týž den, tedy 5.5. kapitulovala na zásah černošického četnictva a Zpravodajské brigády německá posádka v hotelu Kulhavý (68 mužů). Odevzdala zbraně a byla odvedena do černošické sokolovny. Někteří z odzbrojo­vaných se vzdávali rádi, byli to vinaři a dělali si naděje na brzký návrat domů. Velitel, rakouský poručík, upo­zorňoval při předávání skladiště zásob na uložení vý­bušnin a zaučoval české vojáky, jak zacházet s pancéřovými pěstmi. Se skupinou našich odjel k německé po­sádce v Třebotově, která se poté, když vysvětlil vojá­kům situaci, rovněž vzdala. Zbraně posádek, pokladnu i zásoby převzalo vojenské velitelství Horních Černošic, které se usadilo na Slánce, a odpoledne je nákladním autem odeslalo na pomoc budově rozhlasu. Černošické skladiště zbraní bylo zřízeno u Kulhavých, mokropeská zbrojnice a sklad potravin v Masarykově škole, kde se usídlilo vojenské velitelství Dolních Mokropes.

Na černošickém nádraží byl k večeru zadržen státní návladní německého lidového soudu Kurt Blaschto­witschka, který se mimo jiné krátce ukrýval v Kadečko­vě mlýně. Na základě zprávy o jeho zadržení pro něj přijela z Prahy eskorta. Soudem byl potom usvědčen ze spoluúčasti na odsouzení 260 Čechů a odsouzen k smrti.

Večer oficiálně přejal vedení obce v Horních Černoši­cích revoluční národní výbor, který pracoval na Slánce. V Dolních Mokropsech slavnostně vyhlásil před hote­lem Libuše svobodu Československa dr. Havelka.

V noci postavili vrážští na svahu silnice k Dobřichovicím záseky ze stromů a byla připravena nálož pod mostkem před Dobřichovicemi.

6. května bylo černošické nádraží, přechody nad dra­hou, přívoz přes řeku i výpadové silnice obsazeny ozbrojenými četami, hradlo Kosoř kulometným druž­stvem. Vojenská velení byla výborně informována: na průběžné nádražní telefonní linky byly zapojeny i všechny polní telefony. V Černošicích vzniklo 7 barikád, nejdůležitější z nich z kmenů a patníků na náspu u chat p. Zdeborského před vjezdem do obce. Na Vráži zajali místní stráže ustupující skupiny vozů německé armády a předváděli zajatce do Dobřichovic. K večeru začala obcí projíždět směrem k Radotínu na pomoc Praze kolo­na asi 2 000 Vlasovců. Obyvatelstvo v nich vidělo zatím nejbližší oporu. S použitím zabavených autobusů moto­rizované jednotky Todtovy organizace bylo možno v čase velké tísně pro hlavní město urychleně přesunout asi 240 Vlasovců k Praze.

Na Slánce zřídili lékaři ošetřovnu první pomoci a ve vile u Černíků byla obnovena nemocnice s 15 lůžky.

7. května volal o pomoc Radotín, kterého se zmocnil proud tankové divize SS, táhnoucí na Prahu z Neveklo­va. Dvě skupiny mokropeských partyzánů pod vede­ním dr. Havelky a p. Levého spolu s černošickými četní­ky a skupinou místních ozbrojených občanů se vydaly Radotínu na pomoc. Zároveň byla nařízena mobilizace a v hotelu Monopol bylo odvedeno 80 mužů, ihned za­řazených do hlídkových čet. V černošické škole v Ko­menského ulici bylo umístěno 110 uprchlíků z Radotína a v obou obcích našli útulek i ti, kdo spěchali do Prahy a nemohli se přes obsazený Radotín dostat dál. Od Ra­dotína i z okolních lesů přicházely demoralizované sku­piny německých vojáků, kteří se vyhnuli radotínským bojům. Byli odzbrojováni a hladce nebo s jistým zdráhá­ním se vzdávali hlídkám, zvláště vojenské skupině předsunuté na první barikádu u Zdeborského. Chtěli za každou cenu k Američanům. SSmani z radotínské divi­ze se převlékli ve vilách do civilu a po hřebenech hor prchali k Dobřichovicím. Z opatrnosti byli v noci pro hrozící nebezpečí odsunuti němečtí vojáci i civilisté z černošické sokolovny do Řevnic.

8. května pokračovaly boje o Radotín od časného rána. Za pomoci ozbrojených občanů Horních Černošic, Vráže, Mokropes a Vlasovců zatlačovali naši partyzáni se třemi pancéřovými vozy předvoj prchajících Němců zpět za řeku. Při snaze zneškodnit německého ostřelo­vače z věže radotínského kostela byl zastřelen Josef Waldhauser z Černošic.

Když začátek jádra SS divize dorazil k Berounce, žádal její velitel o volný průchod na západ. V opačném případě hrozil zničit Radotín těžkými děly, které už me­zitím střílely na město. S početnou divizí (podle Němců měla mít 20 000 mužů) bylo vyloučeno bojovat. Proto se naši vojenští parlamentáři podřídili požadavku a po­nechali divizi volnou cestu. Aby nedošlo k případným incidentům ani na Vráži, byly i tam odvolány ozbrojené hlídky.

9. května. Přestože první ruské tanky už byly v Praze a den předtím byla v 16 hodin v Českém Brodě po­depsána kapitulace německé armády v Čechách, očeká­vali naši občané průjezd SS divize s obavami. Začal odpoledne a skončil po 20. hodině, proběhl však rela­tivně klidně. Cestou odhazovala SS divize jak před Černošicemi do Berounky, tak za Vráží kolem silnice střelivo a výstroj - granáty a nárazové miny často odjištěné - které pak po dva dny sbírala zvláštní četa. Lidé je však nacházeli ještě dlouho poté...

Srážky s malými skupinami prchajících Němců, po kterých bylo z rozkazu našich vojenských velitelství pátráno po celém zalesněném katastru Černošic, Třebo­tova, Vonoklas, Solopysk a Roblína, trvaly ještě několik dní. To už zde byla Rudá armáda, jejíž jedna kolona se utábořila v Černošicích na cvičišti Sokola a část důstoj­nictva se ubytovala v místních vilách. Na začátku června pak vznikl její velký stanový tábor v lese u Třebotova.

Tak končily ve třech částech našeho dnešního města poslední dny druhé světové války.

dh, RH, SP

zpravodaj 1995

JEŠTĚ K ROKU 1945: Chcete doplnit nebo opravit údaje z obecních kronik?

V posledním čísle přinesl Černošický zpravodaj stručný chronologicky seřazený výtah událostí v Dolních Mokropsech, na Vráži a v Horních Černošicích na konci druhé světové války. Pořídili jsme ho z autentických dobových záznamů v kroni­kách našich tehdejších samostatných obci. Jak jsme uvedli, poslední válečné dny v Horních Černošicích popsal v roce 1946 podle vlastních záznamů přímý účastník těchto dějů kronikář Antonín Jirkovský. V dolnomokropské kronice vylíčil v roce 1947 události oněch dní „na základě zpráv pamětníků" (jak sám sděluje v textu) Oldřich Podskalník. Nepatrné doplňky - o Zpra­vodajské brigádě, o nemocnici ve vile Černíkových a ošetřovně v černošické skote - jsme převzali z písemně zaznamenaných vý­povědí účastníků, pořízených rovněž v letech bezprostředně po válce; ty našla naše nová kronikářka H. Papežová. Pro možný tendenční výklad jsme záměrně vyloučili pozdější interpretace událostí. Uveřejněný text probudil zájem a snad vzbudí i ochotu některých pamětníků doplnit či opravit záznamy toho, co se v naší lokalitě před 50 lety událo.

Naše obec nemá ani letopisnou komisi, ani soustavně vedený archiv, jak tomu je například v Řevnicích nebo v Radotíně. Jen na jednotlivcích záleží, zůstanou-li některá minulá fakta zasuta a postupně upadnou zcela v zapomnění, nebo podaří-li se soustředit je, připojit je ke kronice či vytvořit jimi základ místního archivu. I kdyby Černošický zpravodaj nemohl tento materiál pro rozsah publikovat, považujeme za povinnost dnešních generací soustředit dosud nezaznamenané údaje pro ty, kteří přijdou po nás.

Rádi vás navštívíme, případně vaši výpověď sami zachytíme. Prosíme, obracejte se na naši adresu nebo na redakční telefon uvedený na poslední straně.

Red. rada

K OSLAVÁM KONCE VÁLKY

Padesáté výročí konce II. světové války bylo vzpome­nulo a oslaveno na nejvyšších mezistátních úrovních, vnitrostátních i obecních. Potěší, dozvídáme-li se, že se při této příležitosti dostalo vzácných poct také dvěma občanům našeho města.

Mezi spoluobčany, kteří k vítězství nad nacismem ně­jakým způsobem aktivně přispěli, mají čestné místo ze­jména Jaroslav Rybka a ing. Jiří Vrzal, kteří pracovali za války v ilegální odbojové organizaci „Zpravodajská bri­gáda" jako velitelé čet 6. roty. J. Rybka velel 1. četě, která byla vytvořena v r.1942 z mládeže Dolních Mokropes, Vráže, Horních Černošic, Horních Mokropes a Všenor. 2. četa působila pod vedením J. Vrzala především v Praze, protože Vrzalův mokropeský dům byl obsazen Němci. Členové brigády získávali informace o pohy­bech německých vojsk, o výrobním programu prů­myslových podniků - ing. Vrzal to charakterizoval při­léhavým výrazem „laická špionáž". Obě „naše" čety se podílely i na pražském květnovém povstání, zpočátku operovaly u kasáren na Náměstí republiky, později v oblasti Pankráce a Vyšehradu. Za svoji ilegální činnost byli oba vyznamenáni v r. 1946 presidentem Benešem medailí za zásluhy.

Nyní dostali J. Rybka a J. Vrzal od Ministerstva obra­ny Pamětní stříbrný odznak vydaný u příležitosti 50. výročí ukončení II. světové války. Kromě toho byli pozváni pražským primátorem na slavnostní odhalení pamětní desky k 50. výročí Pražského povstání (5.5.1995 dopoledne). Ministr obrany je pozval na slavnostní setkání s válečnými veterány do Španělského sálu Pražského hradu (5.5.1995 odpoledne) a president re­publiky na slavnostní shromáždění u příležitosti 50. vý­ročí osvobození evropských národů od nacistické dikta­tury, které se konalo na třetím nádvoří Pražského hradu 8.5. v podvečer.

Rád bych závěrem ocitoval první a poslední odstavec projevu presidenta republiky Václava Havla: „Vojáci spojeneckých armád, příslušníci československých jednotek v zahraničí, účastníci domácího odboje, zahra­niční hosté, občanky a občané, jsem hrdý na to, že mohu dnes - padesát let po osvobození naší země od na­cistické nadvlády - poděkovat všem, kteří se o toto osvobození zasloužili... Nacismus a nacistické Německo dávno odešly do historie. Do historie však neodešla a nesmí odejít statečnost těch, kteří nacismu vzdorovali, ani památka těch, kteří na nejrůznějších bojištích druhé světové války pokračovali v odvěkém zápase lidského rodu se zlem, které sám plodí a kterému tak často podlé­há".

L.L.

Zpravodaj 1995

K OSLAVÁM KONCE VÁLKY  II

Černošicích se konala kromě pietních vzpomínek u pomníků obětí slavnost k 50. výročí konce II. světové války pátého května v kulturním domě na Vráži. Hlavní projev pronesl předseda svazu bojovníků za svobodu v Černošicích ing. Lad. Titl. Kulturním programem přispěla Základní umělecká škola.

Čím se lišila oslava tohoto výročí od oslavy dejme tomu před 8 lety? - Hlavní řečník nemluvil o hrdinství Rudé armády a velkých obětech Sovětského svazu, ale připomínal statečnost českých lidí v odboji - jak v zahraničním, tak domácím. V řadách diváků nepřeva­žovali učitelé, ba ani žáci posledních ročníků základní školy, kteří se chystají na střední školu. Byli tu většinou rodiče a známí vystupujících a lidé, kteří se proti fa­šismu angažovali. Sál nebyl plný - bude ještě nějakou dobu trvat, než se naučíme ctít slavné dny své historie ­ale také nezel prázdnotou. Kultivovaný program byl bez falešného patosu, plný pohody, oslavoval mládí, ra­dost ze života, naději. Příjemné bylo i prostředí sálu a okolí kulturního domu. Lidé se rozcházeli potěšeni.

Cestou domů mě napadlo, jestlipak se vůbec ví, kolik lidí z Černošic nepřežilo těch šest let války. Jestli někdo zná alespoň jejich jména - myslím, že nejsou uvedena na pomníčku všechna. To i na jejich památku měly být vy­věšeny státní vlajky. Prvně v životě mě zamrzelo, že ji naše rodina ještě nemá. Vyvěsila jsem na okně alespoň pelargonie, o čtrnáct dnů dříve než jiná léta, navzdory hrozícím mrazům. A tu vlajku opatřím.